Ohřev vody představuje pravidelný energetický výdaj domácnosti. Kolik za něj zaplatíte, přitom neurčuje jen spotřeba teplé vody. Výslednou energetickou náročnost ovlivňuje způsob ohřevu, velikost a nastavení zásobníku, tepelné ztráty, délka rozvodů i to, kdy a jak domácnost teplou vodu využívá. Úspora proto nemusí začínat nákupem nového bojleru. Nejdříve se vyplatí zjistit, kde energie skutečně mizí.

Kolik energie je potřeba na ohřátí vody?

Začněme jednoduchým příkladem. Pro ohřátí 100 litrů vody z 10 na 55 °C je potřeba přibližně 5,23 kWh tepla.

Výpočet vychází z množství vody, její měrné tepelné kapacity a rozdílu teplot. Sto litrů vody představuje přibližně 100 kilogramů a v našem příkladu ji ohříváme o 45 °C.

To je ale pouze energie potřebná k samotnému zvýšení teploty vody. Skutečná spotřeba energie může být vyšší. Záleží na účinnosti konkrétního způsobu ohřevu a přidávají se také tepelné ztráty zásobníku a rozvodů.

Proto mohou dvě domácnosti, které spotřebují stejné množství teplé vody, odebrat na její přípravu rozdílné množství energie.

Velikost zásobníku neurčuje jen počet lidí

Při výběru zásobníku je počet členů domácnosti důležitým vodítkem, sám o sobě ale nestačí. Rozhodující je zejména množství vody, které domácnost potřebuje v době největšího odběru.

Podle odborných podkladů TZB-info se reálná průměrná potřeba teplé vody v bytových a rodinných domech pohybuje přibližně kolem 40 až 50 litrů na osobu a den. Jde ale o orientační hodnotu, nikoli o univerzální návod pro volbu objemu zásobníku. Skutečná potřeba závisí na konkrétním provozu domácnosti.

Při výběru proto dává smysl zohlednit nejen počet osob, ale také to, zda se častěji používá vana, nebo sprcha, kolik je v domácnosti koupelen a odběrných míst, zda může být teplá voda odebírána na více místech současně a jak rychle dokáže zařízení vodu znovu ohřát.

Odborný návrh zásobníku vychází právě z odběrové špičky – tedy z množství teplé vody, které musí být k dispozici v době největšího souběžného odběru.

Příliš malý zásobník může znamenat především nedostatek připravené teplé vody ve chvíli, kdy ji domácnost potřebuje. Zbytečně velký zásobník zase znamená, že zařízení udržuje ohřáté větší množství vody, než je nutné, a s větším objemem mohou růst i pohotovostní tepelné ztráty.

Jaké jsou vlastně způsoby ohřevu vody?

Možností je mnoho, například elektrický nebo plynový kotel, samostatný elektrický ohřívač, tepelné čerpadlo nebo centrální příprava teplé vody v bytovém domě.

Každé řešení má jiné technické možnosti, pořizovací náklady a provozní charakteristiky. Pro názornost se zaměříme na tři varianty, se kterými se zákazníci nejčastěji setkávají: klasický elektrický bojler, elektrický průtokový ohřívač a zásobníkový ohřívač s tepelným čerpadlem.

Elektrický bojler

Klasický elektrický bojler připravuje zásobu teplé vody dopředu. Výhodou je, že je voda po nahřátí připravena k odběru a zařízení může zásobovat více odběrných míst.

Protože ale teplou vodu uchovává, vznikají pohotovostní tepelné ztráty. Jejich velikost závisí mimo jiné na konstrukci a izolaci zásobníku, nastavené teplotě a teplotě okolního prostředí.

Průtokový ohřívač

Průtokový ohřívač zásobu teplé vody nevytváří. Vodu ohřívá až ve chvíli odběru, takže odpadají pohotovostní ztráty zásobníku.

Na druhou stranu musí potřebný výkon dodat okamžitě. Výkonnější elektrické průtokové ohřívače proto mohou klást vysoké nároky na elektroinstalaci, hodnotu hlavního jističe i dostupný příkon. Před jejich instalací je potřeba ověřit technické možnosti konkrétního odběrného místa.

Zásobník s tepelným čerpadlem

Další možností je ohřívač vody s integrovaným tepelným čerpadlem. Část energie potřebné k ohřevu získává z okolního vzduchu, a proto může na přípravu stejného množství teplé vody spotřebovat méně elektřiny než běžný elektrický odporový ohřev.

Je ale potřeba počítat s vyšší pořizovací cenou a požadavky na umístění, prostor a provozní podmínky. Úspornost samotné technologie proto není jediným kritériem pro rozhodování.

Neplatíte jen za samotné ohřátí vody

Při hledání úspor je užitečné rozlišovat několik míst, kde se energie spotřebovává nebo ztrácí.

První část představuje energie potřebná k samotnému ohřevu vody. Čím více vody ohříváme a čím větší je rozdíl mezi vstupní a požadovanou teplotou, tím více energie potřebujeme.

Druhou část tvoří pohotovostní ztráty zásobníku. Ohřátá voda postupně předává teplo přes stěny zásobníku do okolí, a zařízení ji proto musí průběžně dohřívat, i když nikdo vodu právě neodebírá.

Třetí oblastí jsou ztráty v rozvodech. Po otevření kohoutku nebo sprchy musí teplá voda urazit cestu od zdroje k odběrnému místu. Část tepla přitom předá potrubí a okolí. Čím jsou rozvody delší a hůře izolované, tím větší může být tento efekt.

Samostatnou kapitolou je cirkulace teplé vody, která se používá zejména u delších rozvodů. Její výhodou je komfort – teplá voda je u odběrného místa dostupná rychleji. Současně ale udržuje potrubí teplé, a proto vznikají průběžné tepelné ztráty. Jejich velikost závisí například na délce, průměru a izolaci potrubí i na způsobu provozu systému. Odborné výpočty přípravy teplé vody proto se ztrátami distribučního systému samostatně počítají.

Právě součet těchto vlivů vysvětluje, proč samotný údaj o počtu spotřebovaných litrů teplé vody ještě neříká, kolik energie domácnost na její přípravu skutečně spotřebuje.

U elektrického bojleru hraje roli i distribuční sazba

Domácnosti využívající elektřinu k akumulačnímu ohřevu vody mohou při splnění příslušných podmínek využívat dvoutarifní distribuční sazbu.

Nízký tarif přitom není totéž co dřívější představa „nočního proudu“. Distributor může jeho platnost rozdělit do více úseků během dne a konkrétní časy se mohou lišit podle distribuční oblasti a povelu HDO. Časy nízkého tarifu lze ověřit přímo u příslušného distributora. U vhodně nastaveného systému tak lze větší část potřebné energie odebrat právě v době nízkého tarifu.

S teplotou vody není dobré šetřit za každou cenu

Nižší teplota vody snižuje množství energie potřebné k jejímu ohřevu a také tepelné ztráty zásobníku a rozvodů. Existuje ale hranice, pod kterou se z energetické úspory může stát hygienický problém.

Státní zdravotní ústav upozorňuje, že při teplotě teplé vody pod 45 °C významně narůstá riziko množení bakterií rodu Legionella. U vody v zásobníku SZÚ doporučuje teplotu přibližně 50 až 60 °C. Podrobnější doporučení pro vnitřní vodovody uvádí, že teplá voda by měla dosahovat nejméně 55 °C; u cirkulačních systémů se pracuje i s vyššími teplotami.

Co s bojlerem během dovolené?

Při delší nepřítomnosti může dávat smysl omezit zbytečné udržování vody na provozní teplotě. Univerzální doporučení typu „bojler vždy vypněte“ ale není vhodné. Záleží na délce nepřítomnosti, typu zařízení, jeho režimech a doporučení výrobce.

Důležitá je také hygiena vody po návratu. SZÚ doporučuje po dovolené nebo delší stagnaci vodu odtočit, a upozorňuje na význam omezení stagnace vody v potrubí v prevenci Legionelly.

Uvažujete-li nad výměnou ohřívače, položte si tyto otázky

  • Kolik teplé vody domácnost skutečně spotřebuje a jak velké jsou odběrové špičky?
  • Kolik lidí vodu používá a využívá domácnost vanu, sprchu nebo obojí?
  • Kolik máte koupelen a odběrných míst a může být teplá voda odebírána na několika místech současně?
  • Jak dlouhé jsou rozvody teplé vody a využíváte cirkulaci?
  • Jakou distribuční sazbu využíváte a kdy platí nízký tarif?
  • Umožňuje elektroinstalace požadovaný příkon nového zařízení?
  • Máte nebo plánujete fotovoltaiku, tepelné čerpadlo či jiný vlastní zdroj energie?

Teprve kombinace těchto odpovědí ukáže, zda má smysl ponechat stávající zařízení, upravit jeho provoz, nebo zvolit jiný způsob přípravy teplé vody.